Máš jiný názor než já? Pomoc!

Už se vám někdy stalo, že jste se setkali s člověkem, který vám byl sympatický, působil inteligentně a zdálo se, že toho máte hodně společného?

Vaše srdce v duchu zaplesalo, že jste konečně našli někoho s kým si můžete rozumně popovídat...

A pak najednou vypustil z pusy něco, co se absolutně neshodovalo s vaším hlubokým životním přesvědčením, s vašimi představami o světě.

Jaká byla vaše první reakce?

Nával horka a bušení srdce?

Vaše vnitřní vcelku příjemná představa o tomto člověku se ve vaší hlavě najednou s obrovským rámusem roztříštila, rozsvítily se vám v hlavě červené kontrolky upozorňující na to, že s takovým člověkem se bavit nemůžete, že jakákoli vidina přátelství je pohřbena?

Možná to ve vás naopak vzbudilo větší odhodlání tento fakt jen tak nepřijmout a rozhodli jste se, že se budete zuby nehty snažit s tímto člověkem vést diskuzi, povede se vám ho nakonec přesvědčit o své pravdě a vidina přátelství bude zachráněna!

Bude to možná vyžadovat hodně práce a úsilí, ale vy se přece jen tak rychle nevzdáváte!

Nebo pokud nedisponujete úplně "ostrými lokty", tak jste si možná jen uvnitř povzdechli a řekli si, jaká je to škoda, že tento na první dojem tak milý člověk to má v hlavě tak popletené, ale vy přece nejste schopni ho přesvědčit a ani nemá cenu se o to pokoušet.

Nakonec se smíříte s tím, že třeba kamarádi být můžete, ale tomuto ožehavému tématu, které vás rozděluje, se raději budete vyhýbat a bavit se o "bezpečnějších" věcech.

A nebo kompromis! Protože vám na tom člověku (a hlavně teda na vašem přesvědčení) přece jen záleží, se budete snažit hledat nějaké "nenásilné" způsoby, jak tomuto nebohému člověku "nenápadně" ukázat, že se přece jen mýlí a nakonec pokorně přizná, že pravda je a byla celou dobu na té vaší straně.

Že vám to zní povědomě?

Že se vám v té hlavě zase spustil alarm a říkáte si, že vy to přece takhle neděláte, to dělají ti druzí?

Musím se přiznat, že já se v tom teda poznávám a dokonce ve všech možnostech (v poslední době spíš té druhé, jelikož často prostě nemám sílu ani chuť někoho "přesvědčovat" a vlastně ani nevím proč a hlavně, zda jsem já sama vlastně "přesvědčená").

Samozřejmě tady nechci tvrdit, že to tak mají všichni, a že každý takovým způsobem reaguje (nebo, že jsou ty způsoby vždy a v každém případě "nevhodné" a platí na každé téma).

Nicméně jsem si jistá, že existuje i další cesta a tu bych spolu s vámi moc ráda prozkoumala.

Proč se bojíme, nebo naopak velice agresivně reagujeme na to, když má někdo jiný názor, který se neshoduje s tím naším?

Mám naději, že úvodní text ve vás vyvolal otázky.

Jsem přesvědčená o tom, že otázky jsou to, co nás vede k odpovědím. To je celkem logické, ne?

Proč v nás tedy někdy vyvolává takovou paniku nebo hněv, když se nás někdo zeptá na něco těžkého / nekomfortního / kontroverzního? Když si někdo dovolí zpochybnit náš názor?

Nejsem psycholog, tak ode mě nečekejte odbornou analýzu, nicméně mám za to, že důvody jsou prostší než si myslíme…

Možná se v mnoha případech zkrátka cítíme ohroženi a máme strach z toho, že nedokážeme ubránit vlastní názor ani sami před sebou. A pak třeba místo, abychom si to přiznali, házíme vinu na druhé, protože oni jsou ti nechápaví/ hloupí / omezení / tvrdohlaví / fanatičtí.

(Samozřejmě, že někdy je to oprávněné - viz různé diskuze na internetu, protože přesně jak říká má oblíbená biblická kniha Přísloví 17,12: “Raději narazit na zuřivou medvědici, nežli na hlupáka s jeho tupostí.”)

Každopádně mi přijde, že se často vyhýbáme těžkým otázkám, protože se bojíme, že odpověď je jiná než ta, kterou mnohdy tak tvrdošíjně obhajujeme.

Já sama jsem byla odmala vedena ke křesťanství a víra je to, co mému životu udává směr.

Už i toto tvrzení může být pro některé kontroverzní a stoupne jim přitom krevní tlak.

Možná proto, že křesťanské přesvědčení jim nedává smysl, vyvolává v nich spousta otázek a říkají si třeba: jak něčemu takovému může někdo věřit?

A možná ne jen kvůli těmto otázkám, ale i odpovědím, kterým se jim v minulosti (ne)dostalo a na základě kterých si vytvořili nějaký názor, který už nechtějí nebo se bojí změnit.

A to platí i obráceně, a vlastně se to týká všech různých oblastí našeho života, ať už je to víra, životní styl, politika, cokoli.

Nepíšu to proto, abych vám poskytla odpovědi a přesvědčovala vás o své pravdě. Chci vám (a sobě) hlavně pokládat otázky, protože to, co mě na církvi někdy mrzí je to, že některé velice oprávněné a logické otázky buď ignoruje, nebo na ně nabízí jednotvárné odpovědi typu: protože to tak v Bibli prostě je, protože to Bůh říká...

Mě to úplně nestačí, vám jo?

Je možné, že toto tvrzení někoho nadzvedne ze židle a opět se nabízí otázka proč asi?

Chci uznat, že na některé otázky jednoznačné odpovědi nenajdeme a myslím, že ani nepotřebujeme "vědět všechno". Nicméně nechci být lhostejná k otázkám svého okolí, které je pálí, trápí a nedávají jim usnout a třeba se je bojí vyslovit, protože jsou "moc kontroverzní".

Pojďme se o tom bavit a hledat spolu.

V rámci svého přemýšlení jsem taky vytvořila tento dotazník, který chci použít i jako inspiraci pro mé další příspěvky. Chci se zamýšlet nad vašimi otázkami spolu s vámi, pomůžete mi?

Uvědomuju si, že se o tom všem dá hodně polemizovat. Mám za to, že je někdy třeba nastavit si zrcadlo a být sebekritičtí, abychom se mohli pohnout z místa a dokázali i lépe porozumět ostatním.

A na závěr opět jeden verš z Knihy knih k zamyšlení ;-)

Prosťáček důvěřuje kdečemu, rozvážný člověk své kroky zvažuje.

- Přísloví 14:15 B21