Krása vs povrchnost

Krása a povrchnost. Čím se tyto pojmy liší a co mají společného? Co si představíte pod pojmem krása? 

Krásného toho je přece spoustu. Krásná může být třeba příroda, hudba, příběh, umění a ano, i lidé. 

Ať už si to přiznáme, nebo ne, všichni jsme tvorové vizuální a záleží nám na tom, aby naše bydlení, oblečení, jídlo, auto či fotky, které sdílíme, vypadaly dobře. Takto jsme byli stvořeni, je na tom snad něco špatného? 

Opět mám pocit, že i v otázce krásy můžeme narazit na dva nezdravé extrémy. Buď jde o již zmíněnou povrchnost, kdy se zaměřujeme jen na vnějšek a vnitřek opomíjíme, a pak ten druhý extrém (možná méně častý, ale přesto mi přijde zvlášť v církevních kruzích důležité toto zmínit), že ta pravá krása se nachází skutečně jen uvnitř, na vnějšku tedy nezáleží vůbec a jakýkoli zájem o to, aby věci dobře vypadaly, je automaticky pokládán za marnost či právě povrchnost. 

Je důležité přiznat si, že krása je mocná. Konec konců byli jsme stvořeni jako vizuální tvorové, kteří nějakým způsobem touží po kráse, umí ji ocenit a také umí věci krásné tvořit. Je to zkrátka přirozené a není to nic, za co bychom se měli stydět. 

To, v čem vidím kámen úrazu je to, když si kolem krásy vybudujeme určitý kult a uděláme si z ní modlu; poznáme to podle toho, když se krása stane tím hlavním měřítkem, do kterého vkládáme identitu či hodnotu jak svou, tak lidí okolo. Tehdy si koledujeme o problémy...

Opět si neodpustím, abych byla osobní a musím se přiznat, že toto byl (a co si budeme nalhávat, ještě je, ale v mnohem menší míře) i můj problém, slabost, prokletí, nebo jak tomu chcete říkat. 

Zejména v období střední školy jsem věřila, že to nejdůležitější pro mě, jako holku, je to jak vypadám, v tom spočívá veškerá má hodnota. Vždy jsem pak na nějaké druhé holce, ať už vypadala jakkoli, dokázala najít něco, co mě chybělo, a tím jsem si vysvětlovala to, že o ni mají druzí větší zájem než o mě. Buď měla hezčí postavu, pleť, vlasy, nohy, nos, oblečení, hlas, cokoli. Já pak samozřejmě v porovnání s ní skončila jako ta horší, ošklivější. Dovedlo mě to k tomu, že jsem, dalo by se říct, byla až posedlá svým vzhledem. Došla jsem k závěru, že budu mít hodnotu pouze pokud zhubnu, pouze pokud se budu někomu líbit. A bylo mi úplně jedno, že jsem si ubližovala třeba tím, že jsem pár dnů nejedla, pak jedla hodně a cíleně zvracela. Hlavně když si někdo všimne, že jsem hubenější a nějakým způsobem to ocení... Myslela jsem, že když mě někdo ocení z venku, osvobodí mě to od té nenávisti, kterou jsem cítila uvnitř sama k sobě a ke svému tělu. Jaký paradox...

Toto ale není jen problém moderní doby. I v Bibli, knize staré tisíce let, najdeme spoustu příkladů lidských zápasů mezi krásou a povrchností...

Fascinuje mě například příběh jednoho z biblických praotců - Jákoba a jeho žen (ano, polygamie) v knize Genesis (29)... Vždy mi bylo líto Léy, když čteme, že Jákob se zamiloval do její mladší sestry Ráchel, která byla "krásného vzhledu", kdežto Léa, jak to říct, prostě ne... Nakonec se Léa sice stala Jákobovou manželkou, ale lstí, tak nějak bez jeho souhlasu, a asi nebyla úplně nadšená, když se po svatební noci její milý manžel vedle ní probudil s hrůzou v očích, že místo jeho milované, krásné Ráchel po jeho boku leží, no, ona... ta druhá, ne příliš vábná sestra. Pánové toto čtoucí jistě pochopí Jákobovo rozhořčení a v jeho situaci by se nechtěli ocitnout ani v nejhorším snu, ale myslím, že v dámské části osazenstva se najdou i ty mně podobně smýšlející, které možná vědí dost dobře, jak se asi Léa musela cítit, protože se možná samy octly v pozici, kdy byly srovnávány s nějakou "krásnější" Ráchel a tak úplně v očích toho druhého neobstály... A zejména takovým je určen můj dnešní článek (věřím ale, že úplně každý si tu něco pro sebe najde :-)).

Samozřejmě tady taky nechci tvrdit, že je to ryze ženský problém, nemám ráda stereotypizaci a škatulkování, a dobře vím, že se najdou i muži, kteří budou tvrdit, že ženy jsou povrchní úplně stejně a na mužích oceňují především jejich vzhled. Nicméně mám za to, že na ženy je v této oblasti kladen mnohem větší tlak a dotýká se jich to niterněji...

Ale abych nemluvila jen o ženách, i o mužích najdeme v Bibli zmínky, co se vzhledu a povrchního soudu týče. Možná odtud tak trochu pochází i základ pohádky o Popelce (alespoň já ho tam vidím)...

V 1. knize Samuelově byl prorok Samuel Bohem povolán k tomu, aby šel najít nového krále židovskému národu (ten předchozí se totiž neosvědčil), a když přišel do domu, který mu Bůh ukázal, otec rodiny mu představil své syny a on mezi nimi měl najít a pomazat toho vyvoleného...

Když viděl prvního, nejstaršího a urostlého, pomyslel si, že to musí být on. Ale Bůh mu řekl:

„Nevšímej si jeho zevnějšku ani jeho výšky, protože jsem ho odmítl. Hospodinův pohled je jiný než lidský. Člověk se dívá na zevnějšek, Hospodin se dívá na srdce.“ (1. Samuel 16,7) 

Nakonec ani po tom, co se mu představilo všech přítomných sedm Jišajových synů, tak stejně jako v pohádce o Popelce, ten vyvolený, ale poslední, všemi opomenutý, byl někde v ústraní a čteme, že pásl ovce. Dali pro něj tedy poslat a Bůh Samuelovi ukázal, že to je tedy konečně on - budoucí izraelský král, slavný autor Žalmů - David, z jehož linie pochází Ježíš Kristus. 

I o Davidovi čteme, že byl pěkného vzhledu, ale jak už jsme jistě pochopili, nebylo to to rozhodující...

V čem tedy spočívá ta opravdová krása?

Určitě už jste slyšeli to rčení, že krása spočívá v oku pozorovatele, tudíž, že to, co se líbí jednomu, nemusí se líbit druhému a opačně... Nebo taky, že člověk chce mít to, co nemá (kudrnatí lidé chtějí vlasy rovné, malí chtějí být vyšší, vyšší chtějí být menší a dosaďte si sami...).

I tak si nemyslím, že si svůj komplex méněcennosti vyřešíme tím, když najdeme někoho, pro koho tedy konečně krásní budeme... Ne, nebudu tvrdit, že to nepomůže, ale pokud si my sami budeme tvrdošíjně stát na tom, že krásní nejsme, ničí názor to úplně nezmění. 

Co teda s tím?

Apoštol Petr se obrací přímo k ženám, když ve svém listu píše: 

Vaše krása nespočívá ve vnějších věcech – v okázalých účesech, zlatých špercích a nádherných šatech – ale ve vašem srdci. Ozdobte své nitro nepomíjivou krásou krotkého a pokojného ducha, který je před Bohem velmi vzácný. (1.Petrův 3,3-4)

Nemyslím, že tu Petr tvrdí, že bychom měli přestat dbát o svůj vzhled a vykašlat se na to, jak vypadáme. Takhle vypadá typické neporozumění textu, které vede k různému extrémnímu chování. Jistě bychom neměli dávat za příklad druhým někoho, kdo nedbá o své zdraví a nepečuje o svou tělesnou stránku... Apoštol Petr tu ale ukazuje na něco mnohem podstatnějšího a hlubšího, na to samé, co viděl Bůh v králi Davidovi a to je krása spočívající v srdci a duchu. Protože stejně jako se píše i v knize Přísloví (15,13): Radostné srdce dodává tváři krásu, ztrápené srdce ducha ubíjí.

Ta opravdová krása musí vyvěrat zevnitř. Protože krása spočívající pouze na povrchu je jeden velký klam. Přesně jak se píše na jiném místě v Přísloví (11,22): Zlatý kroužek na rypáku vepře je žena krásná, ale svéhlavá a rozmarná.

Nejedná se tu ale jen o ryze ženskou záležitost. Sám Ježíš vytýkal farizeům (náboženským vůdcům), že jsou jako nabílené hroby, či naleštěné poháry, které sice navenek vypadají dobře, uvnitř jsou ale plné odpadu: „Vy farizeové leštíte pohár a mísu zvenku, ale vaše nitro je plné hrabivosti a podlosti." (Lukáš 11,39)

Obávám se, že naše porozumění tomu, co znamená povrchnost může být často velice jednostranné. To, co nás napadne jako první je asi právě situace, kdy si vybíráme potenciální partnery podle vzhledu, a to je rozhodujím faktorem. Myslíme si pak, že lidé hezky vypadající a dbající o svůj vzhled jsou automaticky povrchní či nafoukaní, ale přesně toto myšlení ukazuje na to, že jsme to my, kdo se dopouští povrchního soudu, když takto uvažujeme. 

Povrchnost zkrátka spočívá v soudu druhých jen podle vnějšku. Je to situace, kdy nám jednoduše nezáleží na tom, co se skrývá v srdci druhého, protože už jsme si udělali "obrázek" a nechceme ho měnit. Jedná se v podstatě o určité nálepkování či škatulkování. Proto si myslím, že podobně bolestivé jako je pro osobu nevzhlednou nezájem jejího okolí, tak stejně bolestivé může být pro osobu, na pohled dokonalou, přílišný zájem okolí o její vzhled, ale ignorace toho, co si myslí a jaká je uvnitř... 

Jsme zkrátka bytosti komplexní a když se zaměříme pouze na jeden aspekt naší osobnosti na úkor druhého, třeba fyzický na úkor duchovního či duševního a naopak, jedna naše část bude strádat a koledujeme si o potíže... 

Objevit, ale taky pěstovat tu skutečnou krásu dá často práci... Sami jistě dobře víme, že abychom viděli ty nejkrásnější výhledy, musíme ujít pěkných pár kilometrů, zapotit se, nebo si taky přivstat. Myslím, že se ale shodneme na tom, že odměna za naši námahu je dostatečná a za ten výhled a dobrý pocit to stojí. 

Možná vás zajímá, jak to nakonec dopadlo s Léou a Jákobem, nebo jak jsem se já vypořádala se svým problémem, co se vzhledu týče...

Někdy se Boha ptám, proč nás stvořil tak moc vizuálně orientované a nemůžu to pochopit... Přijde mi, že bychom si opravdu ušetřili spoustu problémů, kdyby nás přirozeně více zajímalo nitro než vnějšek. 

Nicméně mám za to, že i tato naše přirozenost nám ze všeho nejvíc ukazuje na potřebu vztahu s naším Stvořitelem, který, jak se píše v Kazateli (3,11):  všechno učinil krásně a v pravý čas, lidem dal do srdce i touhu po věčnosti, jenže člověk nevystihne začátek ani konec díla, jež Bůh koná.

Já sama jsem našla uzdravení, vysvobození a odpověď na to kým doopravdy jsem v uvědomění, že mě stvořil Stvořitel, který je dobrý a milující, a který mě především stvořil ke svému úžasnému obrazu a s určitým záměrem. Kdo jsem tedy já, abych o sobě pochybovala, když On ví mnohem lépe než já proč a k čemu. Já to (a sebe) mohu akorát přijmout a s důvěrou v Něj rozvíjet ten potenciál, který do mě (a do každého z nás) vložil. Byl (a je) to sice dlouhý a nelehký proces, ale dnes jsem již smířená s tím, že vypadám tak jak vypadám, ať už se to okolí líbí nebo ne, a konečně se učím žít v klidu sama se sebou, aniž bych si nadávala, když někde vidím nějakou svou nelichotivou fotku... Je to opravdu nesmírně osvobozující. 

Věřím, že Bohu záleží na každém z nás osobně a můžeme to vypozorovat i v příběhu nevzhledné Léy a Jákoba, kdy čteme, že: Když Hospodin viděl, že Léa je nemilovaná, otevřel její lůno. (Gn 29,31) Bůh dal Lée spoustu dětí a jedním z nich byl i Juda: Potom počala znovu, a když porodila syna, řekla: „Teď budu chválit Hospodina!“ Proto mu dala jméno Juda, Chvála. (Gn 29,35) Byl to ten Juda, z jehož linie pochází i již zmíněný král David a nakonec i ústřední postava křesťanství, sám Ježíš Kristus. Jaké úžasné privilegium...

Na závěr bych ráda uvedla další klíčový verš z knihy Přísloví (31,30), který vše krásně shrnuje: Klamný je půvab a krása pomíjí; žena, jež Hospodina ctí, si chválu zaslouží.

A já bych vám všem, bez ohledu na pohlaví, přála, abyste v sobě pěstovali tu skutečnou krásu, která vyvěrá z nitra a neodejde ani s přibývajícími vráskami, kily či stříbrnými vlasy... A také, abyste tuto krásu dokázali v druhých objevit, probudit, podpořit a ocenit...