Kdo jsem? A záleží na tom vůbec?

 

Ve svém článku o společenských rolích jsem nakousla téma identity, do čeho ji často vkládáme, k čemu nás to může vést a taky, že já osobně ji vidím v něčem jiném než v určité společenské roli. 

A co vy? Kdyby vám někdo položil otázku: Kdo jsi? Jaká by byla vaše odpověď?

Dneska bych se na tuto otázku chtěla podívat z jiného úhlu než skrze naše škatulky různých rolí do kterých se v životě dostáváme. Ráda bych šla více do jádra a to sice toho, kdo jsem jako člověk?

Původně jsem chtěla v nadpisu článku použít to v církevních kruzích, až dalo by se říct, sprosté slovo na s... Myslím tím sebevědomí. Ano, to se v církvi moc nenosí. Mnohem přijatelnější slovo je naopak třeba slovo sebezapření, na které v Bibli opravdu narazíme častěji a slovo sebevědomí tam fakt nenajdeme. 

Přece jen mám dojem, že si ty pojmy často mylně vykládáme a máme tendenci sklouznout k různým extrémům. 

Já osobně jsem si to sebezapření často pletla s nízkým sebevědomím, což v mém životě nadělalo pěknou paseku a taky vidím kolem sebe, že v tom vůbec nejsem sama, a proto bych se o tom ráda rozepsala více...

K čemu nás může to nízké sebevědomí vést? Ve svém životě i v životech ostatních jsem vypozorovala zejména tyto znaky:

1. Strach vyjít ze své bubliny a poznávat druhé do hloubky
2. Necháme sebou manipulovat a necháme za sebe ostatní rozhodovat
3. Nevyužíváme svůj potenciál
4. Porovnáváme se 
5. Stavíme se do role oběti
6. Osamělost
7. Vztahovačnost
8. Úzkost a deprese
9. Závist
10. Snaha se druhým za všech okolností zavděčit

Jak vidíte tak trpět nízkým sebevědomím asi není úplně v pořádku, že? Naopak je to velice škodlivé jak pro nás, tak i pro naše okolí. Proč k tomu ale tak často dochází i mezi křesťany? Jaká je cesta ven?

Je vůbec dobré zjistit kdo jsem, zkoumat své srdce a jeho pohnutky, nebo se mám snažit na tuhle otázku zapomenout, potlačit ji a přiznat si, že vlastně nejsem nic a na tom, co mi říká srdce vůbec nezáleží?

Jednou z klíčových hodnot je pro mě upřímnost a otevřenost, a proto se i v této otázce budu snažit odpustit si nějaké typické klišé řeči, které někteří z nás už stokrát slyšeli a dám vám nahlédnout přímo do svého zaneřáděného myšlení.

Já osobně jsem někdy jako křesťanka měla z určitých kázání či křesťanských knih dojem, že všechno, co jsem a co chci já je špatně. 

Že v sobě zkrátka musím zabít všechna ta svá skrytá přání a potřeby, a pak ze mě teprve bude ta správná křesťanka. Ta, která nic a nikoho nepotřebuje, protože má přece Boha a to je to nejlepší.

"Zapomeň na své sny a přání, všechno je to jen jedno velké pokušení, kterého se musíš zbavit, abys Bohu dokázala, že ho fakt miluješ. Teprve pak budeš svobodná a šťastná."

(Moc by mě teď zajímaly vaše myšlenkové pochody. Hádám, že někteří se začínají nervózně vrtět na židli a jiní asi nechápavě kroutí hlavou...)

Přijala jsem takové přemýšlení za své a vzdala se nějakých ambicí, protože jsem si říkala, že to stejně nakonec dopadne jinak než jsem si představovala a nemá smysl snažit se "následovat své srdce". Všichni zbožní lidé přece moc dobře vědí, že srdce je především zrádné a plné hrozného odpadu...

Na jednu stranu mi to přineslo určitý pocit svobody, který mám dodnes, kdy si říkám, že je vlastně  super nemuset si lámat hlavu s tím, co budu dělat za deset let, protože nemám svůj život nalinkovaný a naplánovaný do detailů, takže ani nemusím být zklamaná, když se to vyvine jinak...

Na druhou stranu mě ale ten můj postoj dovedl k tomu, že jsem ve svém přebývání na zemi neviděla žádný hlubší smysl a upadla jsem do určité apatie, úzkosti a jakési bezmoci.

Ano, Bůh si nás může použít k úžasným věcem, ale já jsem přece jen tak neschopná, hříšná a neposlušná, takže fakt nemám na to, abych mohla dělat něco přínosného. 

Zároveň se považuji za člověka, který má spoustu různých zájmů a dokáže se snadno nadchnout pro nové věci. Asi mnozí víte, že moc ráda maluju, kreslím, fotím, v minulosti jsem se věnovala zpěvu a vždy mě bavilo něco psát a věnovat se druhým lidem. 

Došla jsem ale k závěru, že tyto mé záliby stejně k ničemu nepovedou a že já přece nemám na to, abych v tom byla fakt dobrá. Je přece spousta lidí, kteří v tom vynikají mnohem víc než já a já jim nesahám ani po kotníky. Proč se o něco vůbec snažit?

Pokud čtete pozorně, asi vás zarazilo kolikrát se tu objevilo slůvko já.

Ano já.

Je to tak.

Moje já mi skutečně nejvíc brání v tom, abych naplnila ty sny, které mi Bůh dal do srdce.

Ty sny, se kterými mě stvořil a ke kterým mě stvořil.

Já sama si stojím v cestě.

Tím jak si myslím, že jsem horší než ostatní, tím jak nedávám prostor Bohu, tím jak se porovnávám s druhými, tím jak si sama podkopávám nohy a nadávám si. 

Jednou jsem na netu narazila na nějaký motivační citát typu "chovej se k sobě tak, jak by ses choval(a) ke svému příteli."

Řekla jsem si pěkné a nechala to bez povšimnutí. Později jsem si ale uvědomila, jak silná zpráva to je a musela jsem nad tím přemýšlet.

Došlo mi, že si celkem zakládám na tom, abych se ke svým přátelům chovala s láskou, povzbuzovala je, podporovala je v tom, co dělají a přála jim jen to nejlepší.

Chovám se tak ale i k sobě? 

Nebo si naopak nadávám, říkám si, jak jsem to zase podělala, jak jsem neschopná, líná nebo škaredá? Že si naopak nic dobrého nezasloužím a neúspěch je zkrátka na místě?

Nevím, co si o takovém přístupu myslíte, ale já bych "kamarádku", co by mi říkala takové věci fakt mít nechtěla. 

Docela mě to zasáhlo a došlo mi, že podobnou zprávu nám přece už mnohem dříve, než vůbec existovaly všemožné motivační citáty, předal Ježíš, když řekl: 

"Miluj svého bližního jako sám sebe."

(Matouš 22,39; Marek 12,31; Lukáš 10,27)

a taky: 

"Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám." 

(Matouš 7:12; Lukáš 6:31) 

To jsou přece jedny z pilířů křesťanství, proč na to tak často zapomínáme?

Milovat bližního svého přece znamená milovat i sebe...

Ups.

I já jsem ten bližní.

Nejsem výjimka.

Nejsou tu ta podivuhodně utkána Boží stvoření k jeho slávě a pak já, ten úplně ne zas tak povedený Boží výtvor. 

To se ti, Bože, jako moc nepovedlo, tenhleten tvůj výtvor se mi fakt moc nezamlouvá, sorry jako.

Ale...

Říká snad dílo o tvůrci: „On mě netvořil“?

Říká snad hrnec o hrnčíři: „On nic neumí“?  

(Izaiáš 29:16)

Protože...

"Kdo utiskuje chudáka, uráží jeho Tvůrce" 

(Přísloví 14:31)

Když urážím sebe, urážím i Boha, svého stvořitele.

To je síla, co? To bychom si na triko vědomě nevzali, a přesto to tak často nevědomky děláme.

Trochu absurdní, že?

Přece jen mám dojem, že takhle často přemýšlíme a ještě to považujeme za jakousi ctnost.

Myslím, že to sebezapření nakonec vůbec neznamená zapomenout na všechny své sny a potřeby. Tak bychom asi moc dlouho na té zemi ani nevydrželi, že? Kdybychom zapomněli, že potřebujeme jíst, pít, spát, odpočívat a taky třeba budovat vztahy...

Mám za to, že to sebezapření znamená hlavně zapřít v sobě to, co mi brání dělat to, k čemu jsem byla stvořena. To, co mi brání odrážet ten úžasný Boží obraz; a to je často strach, úzkost, malomyslnost, lenost, sobectví i pýcha a dalších spousta věcí, které by se taky daly prostě a jednoduše označit slovem ego (nebo taky po křesťansku naše "hříšná přirozenost").

Mám ale pocit, že je nám v tom někdy dobře. V tom když si říkáme, že stejně za nic nestojíme a nic nedokážeme, že jsme k ničemu. Mám dojem, že se v tom svém bahýnku sebelítosti uhnízdíme a pěkně se v něm rochníme. Proč bychom se pak měli o něco snažit, když to stejně pokazíme, že?

Sama jsem tak dlouho přemýšlela. Dnes už vidím, že to často byla i výmluva proto, abych nemusela překračovat komfortní zónu svého ega. Někdy je i naše sebelítost komfortní zóna. 

Ale jak ji opustit?

Myslím, že ta nejdůležitější zpráva celého křesťanství je naděje.

Naděje, že je tu někdo, kdo naprosto přesahuje naši omezenost a slabost a ne jen nás, ale všechno a všechny. Někdo, kdo nás stvořil s láskou, s určitým záměrem a s potenciálem. Někdo, komu na nás záleží a chce, abychom měli podíl na jeho příběhu. Úžasný stvořitel, který stvořil vše tak, že to do sebe nějakým způsobem geniálně zapadá a funguje to. 

Je to někdo, kdo mě zná mnohem víc než já sama sebe a ví, proč mě stvořil zrovna tak, jak mě stvořil a taky ví, co je pro mě to nejlepší a je schopen činit mnohem víc než si dokážu představit, když mu to ve svém životě dovolím. 

A když se začnu dívat na Něj, místo do sebe a na své strachy, vím, že jsem v bezpečí a v dobrých rukou. Vím, že rozumí tomu, kým jsme jako lidé a má s námi neskutečnou trpělivost, protože sám poslal svého syna, aby se stal člověkem a okusil jaké to je, a jako jediný dokázal žít život úplně oproštěný od ega. Dal nám ten nejlepší příklad následování a uvolnil nám přístup k Bohu.

A jak se píše v Žalmu 34:6

Ti, kdo jej vyhlížejí, budou jen zářit,

nebudou v hanbě skrývat tvář!

A já osobně už nechci žít v hanbě a rochnit se v bahýnku sebelítosti a vlastního ega. Chci žít v té naději, v lásce, která je svobodná od strachu a to samé přeju i Vám.