Upřímnost, aneb co na srdci...

Tak jo. 

Období Vánoc, bujarých oslav a pohádek je nenávratně za námi. Cukroví, ozdoby, světýlka a stromečky pomalu mizí z našich domovů a rok 2021 už se nám stihl představit v celé své kráse. Myslím, že už teď můžeme konstatovat, že to zřejmě pro naše dějiny bude rok zapamatovatelný... 

Co se mého psaní a přemýšlení týče, tak spousta lidí (tzn. jeden člověk) apelovalo, ať napíšu další článek.

A musím se vám přiznat, že přesto jak moc mě překvapily a nadchly vaše ohlasy na můj poslední článek o společenských rolích, tak to ve mně zároveň vzbudilo vlnu obav z toho, jaká je to vlastně zodpovědnost a že bych si opravdu přála, aby moje články nabízely nějakým způsobem svěží pohled na témata, která se dotýkají každého z nás. 

Taky bych chtěla zdůraznit, že pokud jste nabyli dojmu, že o těchto tématech píšu, protože už to mám "všechno vyřešené", tak jste na omylu. Právě naopak. Nemám, a proto se snažím nad tím vším zamýšlet a zvát k tomu i vás.

Chtěla bych psát o tom, co mezi námi často vzbuzuje určitý zmatek, nepochopení či rovnou rozdělení a hledat proč. Inspirací pro mě je i tento dotazník, který můžete stále vyplňovat a tak mi poskytnout trochu širší záběr na to, jak lidé v mém okolí vnímají Boha, církev a křesťanskou víru. Vaše upřímnost je pro mě v tomto "výzkumu" naprosto klíčová.

A právě o upřímnosti bude i dnešní článek.

Myslím, že se snad všichni shodneme na tom, že upřímnost je vlastnost velmi důležitá a dokonce bychom ji zařadili mezi top vlastnosti, které bychom hledali u lidí, se kterými chceme trávit čas a budovat vztahy. 

Často slýcháme větu, že "vztah by měl být založen mimo jiné i na upřímnosti." A já s tím naprosto souhlasím.

Na druhou stranu, nevím, jak vy, ale já už se víckrát setkala s člověkem, který byl vulgární či arogantní, a pak na svou omluvu pronesl větu: "Já nejsem drzý / sprostý, já jsem jen upřímný." 

Ano, většinou se tomu asi zasmějeme, teda pokud ten nelibý výrok není adresován nám samotným, že?

Co mě trochu mrzí je, že si tu upřímnost často spojujeme s tím, že být upřímný znamená být i bezohledný, arogantní, sprostý, drzý a další kupu vlastností, kterou u druhých zrovna nevítáme, ale v hojnosti je kolem sebe vidíme třeba na internetových diskusích (mě osobně to celkem nadzvedává ze židle, protože teď spíš žiju v tom virtuálním světě).

Což mi přijde dost rozporuplné. Ale čím to je, že jsou ty asociace takové jaké jsou?

Co ta upřímnost vlastně je? Jak byste ji definovali?

Asi vám na mysl přišly slova jako otevřenost, opravdovost, pravdomluvnost, přímost a slovní spojení jako na rovinu a bez přetvářky. Slovníková definice obsahuje i slovo srdečnost, což možná některé překvapí.

A právě srdečnost je podle mě celkem výstižný pojem. Srdečnost totiž ukazuje, co je v našem srdci a opět můj ultimátní vzor i v upřímnosti, Ježíš, to krásně vystihl, když řekl: 

Čím srdce přetéká, to ústa mluví.

(Matouš 12,34. Ano, ani dnes nebudou chybět výstižné biblické verše, jejichž kontext si doporučuji dohledat ;-)) 

Takže pokud je vaše srdce plné hněvu, pýchy, nenávisti a zášti, projeví se to v tom, jak mluvíte (s druhými, i o druhých).

Opět bych ráda předešla nedorozumění, a tak nechci tvrdit, že máme říkat jen ty hezké věci a, že je špatně, když někdy (pokud to jinak nejde) použijeme nějaký peprnější výraz. 

Ani Ježíš si nebral servítky a některým na férovku vmetl do tváře že jsou pokrytci, plemeno zmijí, nabílené hroby atd. a že jestli se od svého zvráceného chování neodvrátí, hrozí jim pekelné utrpení. Což asi těm lidem na tváři úsměv úplně nevyloudilo, že?

To, co mi na tom přijde zajímavé je, že ty výrazy byly z velké většiny mířené na učitelé zákona a farizeje, prostě lidi náramně nábožensky založené, kteří byli ve svém okolí zvyklí na to, že je druzí oslovovali vznešenými a váženými tituly. Troufám si říct, že označení "pokrytci" v kombinaci se sebou samými možná slyšeli úplně poprvé, a v tom dle mého byla ta síla, že jim konečně někdo nastavil zrcadlo, a vůbec nehleděl na jejich status, ale viděl rovnou do srdce, za jejich pózu (což Ježíš uměl, ale my bychom v těch soudech měli být opatrní). 

Než ale s chutí začneme druhé častovat podobnými výrazy a posílat je na patřičná místa, měli bychom na prvním místě začít u... Ano! U sebe a být upřímní hlavně sami k sobě.

Upřímně si přiznat, co nás to vlastně štve a proč nás to štve, a jestli za to vůbec může ten druhý, nebo já sám, než tu svou frustraci vmeteme někomu do tváře a upřímně jej obviníme ze všeho zlého, co se nám v životě přihodilo.

Přesně jak v jiné biblické knize píše Ježíšův bratr Jakub: "... jazyk je malý sval, ale co všechno dokáže! Považte, jak dokáže maličký oheň zapálit veliký les. I jazyk je oheň! Mezi všemi orgány našeho těla představuje jazyk svět zla..." (Jakub 3,5-6)

Ano, jazyk je jako oheň a pokusme se sami zamyslet nad tím, kolik požárů už jsme jím zažehli a jak těžké bylo je uhasit (některé možná doutnají dodnes). Možná jste se pak sami sebe ptali, kolik toho hašení byste si mohli ušetřit, kdybyste to zkusili říct trochu jinak, protože:

• Ten, kdo si hlídá ústa a jazyk, chrání svou duši před trápením. (Přísloví 21:23)
• Unáhlené řeči bodají jako meče, jazyk moudrých je ale jako lék. (Přísloví 12:18)
• Jazyk má moc nad smrtí i životem, kdo rádi mluví, jedí jeho ovoce. (Přísloví 18:21)

Opět se nabízí otázka na nás. 

K čemu chceme ten svůj jazyk používat? K tomu, abychom zraňovali (či dokonce zabíjeli), nebo abychom léčili? 

Ano, každý z nás má takovou moc a je dobré si to uvědomit a věřím, že se shodneme na tom, že ta druhá možnost je ta lepší. 

A opět, používat jazyk k léčení neznamená mazat druhému med kolem pusy, ale říkat to, co mu nějakým způsobem pomůže, a to někdy zahrnuje i ty nepříjemné věci. Opět je to krásně vystiženo v knize Přísloví (25:12):

Zlatá náušnice, klenot z ryzího kovu je moudrá výtka pro vnímavý sluch. 

A aby naše výtka byla moudrá, je dobré nad ní nejdřív trochu přemýšlet, než ji v návalu emocí vychrlíme. A pokud chceme, aby to naše napomenutí vedlo k nápravě, potřebujeme, aby nás ten druhý vnímal, a ne před námi hned zabouchl dveře (proto myslím, že různé nadávky a zveličování typu nikdy, vždycky bychom si měli odpustit, protože to většinou vede jen k většímu rozdělení).

Blížíme se k závěru a já nechci, aby tento článek vyzníval negativně, a že upřímnost znamená říkat jen ty nepěkné věci, ale moc bych chtěla vás (a sebe) povzbudit  k tomu, abychom taky upřímně a srdečně přáli druhým to nejlepší a poukazovali na to dobré, co na nich vidíme (ne jen to zlé), méně kritizovali a více povzbuzovali. 

Koneckonců mi přijde, že i my sami bychom takový přístup ocenili vůči sobě. Co myslíte?