O společenských rolích

Pokud jste četli mé minulé články, možná vám přišly spíš obecné, tak se můžete těšit, že ten dnešní bude trochu více osobní a dozvíte se o mně věřím, že překvapivé věci.

Ačkoli se blížíme ke konci tohoto podivného roku a všude kolem se horlivě diskutuje o záležitostech spojených s očkováním, politikou a virem, já ale chci, aby se mé články nezabývaly pouze aktuální děním, ale šly více do hloubky a doufejme, že i trochu více do jádra problému, pokud kolem sebe tedy pozorujeme, že je třeba něco v nepořádku... 

Zastávám názor, že pokud vnímáme, že je kolem něco špatně, je nejlepší začít pohledem do vlastního nitra a o to se ve svých článcích snažím a snad to inspiruje i vás, abyste se tam podívali ;-).

Dnešní téma, jak už jste si přečetli v nadpisu, bude řešit náš kastovní systém.

 Jo, kasty. Ty mají v Indii, že jo. No, je to hrůůůza, ještě, že u nás to nemáme.

Pravda. Máme mnohem větší svobodu dělat to, co "chceme". Jít studovat, co chceme, vzít si koho chceme, věřit v co chceme atd... (Je to mimochodem ale opravdu to, co chceme my sami? )

Každopádně nebyla bych si tak jistá tím, že tu nic podobného kastám nemáme.

Nazvala bych to společenskými rolemi a to je u nás asi akceptovatelnější termín. Přesto v nás podvědomě vyvolává nevoli, že? 

Rádi se vymezujeme a tvrdíme, že ty společenské role nejsou tak důležité, že důležité přece je, jaký je člověk uvnitř a milion dalších vznešených keců.

Ale je to tak? 

Žijeme podle toho, co tvrdíme, nebo se jen stýkáme s lidmi, co jsou na tom "žebříčku" na podobné příčce jako my a na ostatní se díváme z patra? Nebo naopak ty ostatní, co jsou podle nás "výše" vnímáme jako náfuky, co se mají líp než my (samozřejmě nezaslouženě) a vůbec si toho neváží?

Já bych si moc přála, abych byla ta, co se nedívá na status, ale do nitra... Žel sama jsem se často ocitla v situaci, kdy (ať už jsem vnímala její absurditu a fakt, že se s tím moje přesvědčení absolutně neshoduje) jsem zkrátka měla špatný pocit z toho, že do nějaké té "kasty" či společenské role nezapadám, i když se to ode mě očekává.

Navzdory tomu jsem se přesvědčovala, že je to hloupost a že nechci, aby mi na tom záleželo, ale něco mi přece jen říkalo, že by mi na tom záležet mělo, když na tom tak záleží všem ostatním.

A pak jsem došla k závěru, že je se mnou asi něco špatně, že jsem divná. 

A musím se vám přiznat, že někdy to ve mně dokonce vzbuzovalo pocit hrdosti (v lepším případě) a jindy pocit marnosti a zmatku. 

Uvedu několik příkladů, protože si stojím za tím, že je dobré o takových věcech mluvit na rovinu a bez příkras. (A pokud nám to dělá problém, myslím, že je to proto, že jsme se s tím zatím sami nevyrovnali a je pro nás těžké to přijmout, natož to někomu říct.)

Přijde mi skvělé, když se s druhými můžeme podělit ne jen o své úspěchy, ale i neúspěchy. Možná, že to je dokonce mnohdy více obohacující, kdo ví?

Abych ty naše novodobé "kasty" uvedla, tak mám dojem, že v mém okolí je hlavně kladen důraz na to, že abyste v tom kastovním žebříčku byli co nejvýše, musíte (nezávisle na pořadí):

Mít dobré známky a k tomu spoustu zajímavých koníčků, nosit moderní oblečení, udělat maturitu, udělat řidičák, získat diplom (co nejvyšší), osamostatnit se, najít si dobře placenou práci, najít si partnera, vdát / oženit se, postavit dům, koupit si auto, mít (úspěšné) děti... A pokud jste v církvi, tak byste se k tomu ještě měli věnovat nějaké bohulibé službě, kterou vykonáváte s úsměvem na tváři. A k těm všem věcem se ještě hodí spousta cestování, nakupování, hromada lajků a followerů na sociálních sítích a taky hromada přátel kolem sebe. 

Dlouhý seznam, co? 

V žádném případě tu nechci tvrdit, že něco z toho je špatně a že pro každého je tohle definice úspěchu (doufám a věřím, že ne). To, na co se chci zaměřit je naše motivace; proč se na to tak soustředíme a proč se cítíme méněcenní, pokud nám něco z toho chybí.

Chci vás trochu povzbudit, protože teď už to beru více s humorem a myslím, že humor a nadsázka je v našem životě velkým pomocníkem. 

Já osobně se nevidím jako žádný zářný příklad úspěchu (podle výše uvedeného), spíš naopak. 

A abyste mi věřili, tak pro vaše povzbuzení uvedu pár příkladů z vlastního života: 

Např. státnicovou zkoušku jsem musela opakovat, řidičák jsem dělala asi na milion pokusů, nikdy jsem s nikým nechodila, nikdy jsem nebyla v Chorvatsku u moře a na střední jsem málem propadla z fyziky (a to zdaleka není všechno :-)).

A když je vám dvacet šest a jste ještě k tomu v církvi, lidé očekávají, že byste se měli co nejdřív vdát/oženit, nebo ideálně už byste dávno vdané/ženatí  být měli a nejlépe s dítětem na krku (asi protože to tak bylo dříve "normální"). A neříkám to proto, že je to nějaká má domněnka, ale už jsem se s tím přesvědčením setkala několikrát osobně, nebo z doslechu (což asi všichni dobře známe... )

A je mi jasné, že ačkoli tato výše zmíněná fakta o mně někomu přijdou skandální a těžko uvěřitelná, jiný člověk si řekne, že to jsou absolutní prkotiny a jak se nad tím vůbec můžu pozastavit.

(Mimochodem další zajímavostí o mně je, že mě fascinují pravdivé příběhy z období 2. světové války či komunismu, které mi paradoxně pomáhají uvědomit si, jak obrovské máme štěstí, že žijeme v době v jaké žijeme a ráda se ve světle těchto příběhů zamýšlím nad našim pohodlným životem. Vím, je to zvláštní forma terapie.)

A víte co? Ano, dřív bych se za ty skutečnosti asi styděla. Myslela bych si totiž, že tím nějak klesnu v očích druhých lidí. Ale teď jsem tak moc vděčná, že už to tu můžu prostě svobodně napsat, jelikož je mi celkem šumák, co si o mně myslíte. Jako fakt. Je to nesmírně osvobozující.

Moje vnímání úspěchu a především vlastní hodnoty totiž spočívá v něčem úplně jiném (ale o tom zas asi někdy jindy).

To, co mi na tom všem přijde nejvtipnější či spíš nejironičtější je, že pokud vám někdo nějakou společenskou roli vnucuje, nebo řeší proč v ní nejste, mnohem více to vypovídá o tom člověku, než o vás samotných.

Jsem přesvědčená, že rčení "podle sebe soudím tebe" je v této situaci velice trefné. 

A mám za to, že pokud si o mě třeba někdo myslí, že když jsem sama, musím být automaticky nešťastná, zoufalá a osamělá, dokazuje to jen to, že oni by se tak asi v mé situaci cítili a proto mají nutkání to "řešit" místo mě. 

A to se netýká jen toho být "single", ale i toho nemít adekvátní známky, školu, práci, službu, rodinu, fotky na IG a dosaďte si sami...

Zase abych to uvedla na pravou míru, nechci tím říct, že pokud se cítíte smutní z toho, že jste něčeho v životě nedosáhli nebo se toužíte do nějaké té "role" dostat, ale z různých důvodů to nejde, tak myslím, že je naprosto v pořádku přiznat si, že vás to bolí a nechcete to tak nechat. 

Taky tím nechci říct, že bychom se neměli snažit nějaké role dosáhnout a myslím, že je naopak úžasné, když se té role pak zhostíme s vděčností a pokorou. Je také nesmírně důležité, když máme v těchto rolích dobré vzory hodné následování. 

Chci ale zdůraznit, že mi přijde velice problematické a nešťastné, pokud do těch rolí projektujeme svou vlastní hodnotu, a taky nám není absolutně nic do toho, jak to mají ostatní, pokud se nerozhodnou to s námi osobně sdílet (pak je empatie více než na místě).

Moc se mi líbí, jak to v biblické knize (Galatským 6;2-5) vystihl apoštol Pavel:  

Myslí-li si někdo, že je něco, a přitom není nic, klame sám sebe. Každý ať zkoumá své vlastní jednání; pak bude mít čím se chlubit, bude-li hledět jen na sebe a nebude se porovnávat s druhými. Každý bude odpovídat sám za sebe.

A proto, jestli vás trápí "stav" druhé osoby, doporučuji vám zeptat se na to té dotyčné osoby tváří v tvář na místo šíření pomluv typu: "určitě to udělal/a protože...." 

A nakonec, jak už jsem zmínila v předchozích článcích, mým ultimátním vzorem příkladu správného jednání je Ježíš Kristus. 

A jedna z věcí, kterou na Ježíši tak miluju je ta, že sám do hromady těch očekávaných rolí, co jsem výše zmínila, nezapadal, a přesto prožil naplněný a smysluplný život, který ovlivnil celý svět a zároveň úplně rozcupoval všecky ty společenské předsudky typu jak by to mělo vypadat, kdo by se s kým měl bavit a podobně. Nečinilo mu nejmenší problém mluvit s osobou opačného pohlaví a národnosti ( i když to v té době bylo nepřijatelné), s nenáviděnými výběrčími daní*, s lidmi na okraji společnosti (a troufám si říct, že se mezi nimi cítil mnohem lépe než v kruhu náboženských vůdců, kterým na něm pořád něco vadilo). Dotýkal se těch, které ostatní považovali za "nečisté" a všecky tyhle předsudky prostě bortil a lidi nestačili zírat (pokud mi nevěříte, stačí se podívat do evangelií).

Já jsem z toho vždycky úplně paf (i když jsem ty příběhy četla a slyšela už stokrát) a myslím, že i nám (včetně mě) by moc prospělo, kdybychom se zkrátka oprostili od našich předsudků a očekávání, co se nás a ostatních lidí týče a prostě a jednoduše bychom vyšli z té naší bubliny a měli druhé rádi takové, jací jsou, aniž bychom se je snažili změnit k obrazu svému. 

A myslím, že pak zjistíme, že ve skutečnosti opravdu záleží na úplně něčem jiném, než na tom do jaké společenské škatulky momentálně (ne)zapadáme...

Protože navzdory tomu všemu...

Nejde už o to, kdo je Žid nebo Řek, otrok nebo svobodný, muž nebo žena – všichni jste jedno v Kristu Ježíši.

Bible- Galatským 3:28 (Pokud vám vadí, že je verš "vytržený z kontextu", doporučuju si vám ho dohledat ;) )

*pokud mezi svátky máte čas a nevíte na co se podívat, vřele doporučuji seriál The Chosen na nějž odkazují videa v článku, který mi velice pomohl vidět Bibli a Ježíše z nového úhlu pohledu ;-)