Cesta k (ne)pochopení

Tak jo, to jsem zase já. Nemůžu si pomoct. 

I když vím, že bych měla dělat spoustu jiných věcí, hlavou mi víří tolik myšlenek, které musím někam "vysypat", jinak mi asi praskne hlava.

Chtěla bych napsat spoustu věcí, ale je tu takový problém...

V mém posledním (respektive úplně prvním) článku píšu o různých přístupech, které můžeme mít (ale samozřejmě to není univerzální) k člověku či skupině, jež zastává jiný pohled než ten náš.

Jako nejběžnější reakce vnímám útok nebo útěk.

Trochu extrémní, že? Dva protipóly? 

A přece toho mají tolik společného. 

Zdá se mi, že je pohání totiž podobné věci. Podobně toxické věci.

Už jsem se v předchozím článku zmínila o strachu. A to je (přála bych si říct byl, ale člověk se učí neustále) často můj případ.

Strach z toho, že bude nějakým způsobem nabouráno moje přesvědčení, které mi bylo odmalička vštěpováno a na kterém tak usilovně stavím celý život. Strach z toho, že se ho musím zuby nehty držet a musím ho ubránit, jinak.... 

Jinak co? 

Ztratím tvář? 

Zjistím, že není všechno tak černobílé a jednoduché, jak bych si přála? 

Mám strach z toho, že zjistím něco, co jsem vědět nechtěla? Něco, co by mě nutilo dál přemýšlet a možná dokonce i přehodnotit své zažité představy? To je přece spousta práce, ne?

A pak je tu druhá důležitá věc, kterou jsem v předchozím článku doslova nepojmenovala, ale stojí za to se nad ní zamyslet.

Mám takový dojem, že se vyskytuje hlavně u reakce typu útok.

Co myslíte, že tuto reakci pohání?

Nebudu vás napínat a věřím, že už to tušíte.

Myslím, že úplně nejlépe to vystihuje má milovaná biblická kniha Přísloví (13:10): Jen domýšlivost vypůsobí hádku, ale s těmi, kdo se radí, je moudrost.

Uvedu ještě jiný překlad: Pýcha vede jen ke sporům, moudří však dají na radu. 

Pýcha, či taky domýšlivost.

To slovo domýšlivost se mi moc líbí. 

Líbí se mi, protože myslím krásně vystihuje podstatu toho, co nám často brání v tom mít zdravou, laskavou a obohacující diskusi, která ani navzdory našim rozdílným přesvědčením nemusí vyústit v hádku...

Domýšlíme si.

Mnohdy vstupujeme do diskuse s tím, že už dopředu očekáváme, co ten druhý poví (čekáme na to, až zmíní něco, co potvrdí to, co si myslíme a vůbec pak nevnímáme všechno ostatní, co se nám snaží říci). Čteme články, diskuse na netu a knihy (Bible se tam mimochodem řadí taky) s tím, že v nich hledáme utvrzení vlastního/vštěpeného pohledu a přesvědčení.

Každý má totiž nasazené nějaké brýle...

Vše vnímáme nějakou optikou toho, v čem jsme vyrostli (rodina), co jsme slyšeli (škola, média, církev, kamarádi, partner, okolí... ) a co jsme nakonec přijali jako pravdu. 

A často "díky" této optice přehlédneme i do oči bijící nesrovnalosti nebo rovnou lži, co se týče našeho přesvědčení o světě, o druhých, o Bohu i o nás samotných. 

To celé je samozřejmě úplně přirozené, ale pokud vnímáme, že v našich vztazích, v naší sociální bublině a v našem světě je nějaký problém, je na místě zkusit ty naše brýle odložit a ptát se co to je, co to způsobilo a co s tím můžu udělat? 

A především začít u sebe.

Začít třeba tím, že si přiznám, že se můžu i mýlit. 

Myslím si, že nám nakonec vlastně vůbec tolik nejde o to, aby s námi někdo souhlasil. 

Tak se přece nikam neposunem, ne? 

Mnohem cennější je najít někoho, kdo by nás pochopil a byl ochoten nám laskavě naslouchat, ať už s námi souhlasí či nesouhlasí. 

A myslím, že když nás někdo chápe a laskavě nám naslouchá, nedělá nám problém vyslechnout si i jeho a nechat si nastavit zrcadlo, jehož odraz se nám třeba nemusí úplně líbit. 

V souvislosti s tímto tématem jsem se jako aktivní křesťan a člen církve rozhodla udělat i takový menší průzkum veřejného mínění :), protože mám tak trochu dojem, že je tu určitý problém, před kterým bychom neměli zavírat oči a přála bych si, aby i tento blog sloužil k bourání určitých tabu, která máme...

Budu moc vděčná, když dotazník vyplníte, pokud jste tak ještě neučinili.

Už teď jsem z vašich odpovědí "na větvi" a mnoho z nich se dotýká přesně toho, na co bych ráda poukázala. Kolik problémů a bolesti bychom si možná mohli ušetřit, kdybychom se snažili najít cestu k pochopení.

Více milovali, ptali se a méně soudili. 

Jak říká Zlaté pravidlo, které nám předal Ježíš z kázání na hoře (Bible- Matouš 7:12/ Lukáš 6:31):

Chovejte se k lidem přesně tak, jak chcete, aby se oni chovali k vám. 

A Ježíš si nebere servítky:

„Nesuďte, abyste nebyli souzeni. Jakým soudem totiž soudíte, takovým budete souzeni, a jakou mírou měříte, takovou vám bude odměřeno..."  (Bible, Matouš 7,1-2)

To je nářez, co? Dále tam mluví o snaze vytáhnout třísku z oka bratra a ignorace trámu v oku vlastním a vůbec, spoustu úžasných a skandálních věcí, nad kterými je dobré se minimálně zamyslet.

Proto pro vás (a sebe) mám takovou možná trochu riskantní výzvu.

Co takhle zkusit k druhým přistupovat s nastavením toho, že je nechci přesvědčit, ale pochopit. 

A to pochopení neznamená souhlas či automatické schvalování toho, co ten člověk dělá či říká.

To znamená, že v druhém člověku začnu vidět stejně nedokonalou a stejně z lásky a k Božímu obrazu stvořenou bytost, jako jsme sami.

Myslím, že když to zkusíme, začnou se dít věci. 

Já chci jít do toho. A vy?