Opravdovost, aneb sundej masku

Ten titulek myslím samozřejmě obrazně, roušky si asi ještě nějakou dobu budeme muset nechat nasazené, ale dnes se budu zamýšlet nad těmi maskami, které na první pohled vidět nejsou...

Tématem mého předchozího článku byla upřímnost a já si uvědomuju, že je to téma, na které jeden článek nestačí. Ačkoli se snažím o to, aby mé články byly co nejkratší a co nejúdernější, většinou se nemůžu zbavit pocitu, že jsem na něco důležitého zapomněla, a že by se toho dalo napsat mnohem více. 

A proto i v tom dnešním článku bych chtěla na předchozí téma navázat a dotknout se něčeho, co myslím všichni nějakým způsobem ve svém okolí hledáme a oceňujeme. Taky bych pomalu chtěla začít postupně odkrývat to, co jsem se dozvěděla z dotazníku.

V předchozím článku jsem řešila především to, že být upřímný hned neznamená být arogantní, netaktní či drzý. Být upřímný znamená dovolit si ukázat to, co je v mém srdci. Což se většinou projevuje i slovy, které volíme. A slova mají obrovskou moc. Můžeme jimi buď druhé srážet či budovat, zraňovat nebo léčit. Proto je dobré nejdřív přemýšlet, než je použijeme...

Myslím, že toto pravidlo se často hodí pro takzvané "horké hlavy", čili ty, co většinou mluví dřív než přemýšlí. Jsou tu ale i tací (a taky patřím mezi ně), kteří možná mnohem častěji litují toho, že naopak mlčeli, když bylo vhodné něco říct. 

Nechci nás ale rozdělovat do škatulek. Jsem si jistá, že každý z nás už se někdy ocitl na obou stranách barikády, kdy svých zbrklých slov litoval (taky bych mohla vyprávět), ale kdy litoval i toho, že něco nevyslovil. Možná jen máme tendenci k jednomu tíhnout více než k tomu druhému. 

Další důležitý aspekt upřímnosti je tedy opravdovost, autentičnost, otevřenost... Zkrátka jednání bez přetvářky, odložení té naší pomyslné masky.

Jen neradi bychom přiznali, že nějaké masky nosíme, že?

Často je tou naší maskou například naše odpověď na otázky: Jak se máš? Je všechno v pohodě? Co se děje? - Dobrý. Jo. Nic. 

Pro mě osobně je jedním z největších darů, jaký mi člověk může dát důvěra. A ta důvěra znamená, že se přede mnou druhý nebojí tu svou masku odložit. 

Nevím, jak vy, ale já se zrovna moc nevyžívám v rozhovorech o počasí. Na druhou stranu jsem ještě nepřišla na způsob, jak vést s každým opravdový rozhovor na potkání a je pravda, že se najdou lidé, kteří dávají přednost povrchnějším tématům, což respektuji.

Proč je pro nás tak těžké být před sebou opravdoví? 

Nechci nás hned vinit z neupřímnosti, či pokrytectví. Myslím, že se za tou naší maskou především opět skrývá ten nám dobře známý strach. 

Strach z odsouzení, strach z nepochopení, či rovnou zesměšnění. A možná i strach, který máme z naší vlastní reakce, z naší zranitelnosti, z nepřípustných emocí. 

Občas je pohodlnější tvářit se, že je všechno v pohodě, že mi nic nevadí, že nemám problémy, že se mě nic nedotklo, že je můj život super (viz fotky na Instagramu). 

Opravdovost totiž přináší určité nepohodlí, riziko konfrontace a nepochopení. Opravdovost od nás vyžaduje víc než jen taktní úsměv...

A opět si neodpustím zabroušení do hlubokých vod Knihy knih. 

Myslím, že v ní můžeme najít úžasné vzory opravdovosti. Bible sama o sobě mě často šokuje tím, že nic neskrývá. Je skandální, často nepochopitelná, někdy rozporuplná a taky nebezpečná, protože se dá velmi jednoduše zneužít. Nenajdeme v ní jen krásně znějící vznešená slova, ale taky pěkně brutální věci, které bych tam za sebe možná raději ani neviděla.

Ale pojďme k těm příkladům. Sám pisatel knihy Žalmů, král David, mě fascinuje svou opravdovostí. Jeho žalmy nejsou typické modlitby, které bychom slyšeli lidi se modlit v kostele. Viz Žalm 22 (2-3):

„Bože můj, Bože můj, proč jsi mě opustil?

Proč jsi tak daleko od mé záchrany,

daleko od slov mého sténání?

Celé dny volám, Bože můj, ty se však nehlásíš,

ani za nocí nemohu najít klid..." 

Sám Ježíš na kříži použil první větu tohoto žalmu... 

Další úžasná kniha v Bibli, která nám ukazuje na to, jak důležitá je upřímnost, je kniha Job. Ano, odtud pochází výraz "jobovka", tedy nějaká nešťastná příhoda, nad jejíž příčinou nám zůstává rozum stát. 

Job sám byl poctivý a bohabojný chlápek, kterému se doslova ze dne na den obrátil život vzhůru nohama. Ďábel si totiž usmyslel, že Job je tak zbožný jen proto, že mu Bůh žehná a má všeho dostatek. Bůh tedy dovolil ďáblovi, aby jej zkoušel, a on rázem ztratil veškeré své bohatství, rodinu i zdraví. 

A když se Jobovi všechno zbortilo jako domeček z karet, přišli ho "utěšovat" jeho přátele. 

A i když začali dobře tím, že s ním jen v tichosti seděli a dělali mu společnost, nakonec se neubránili tomu, aby jeho situaci analyzovali a hodnotili, a dávali mu všemožné zbožně znějící rady a vysvětlení jeho utrpení. Job si totiž "pustil pusu na špacír" a dovolil si Bohu přičítat zodpovědnost z toho, že jej nespravedlivě trestá. 

Job (10:1-3): „Už se mi hnusí žít,

proto teď svému nářku povolím,

z hořkosti duše promluvím.

Neodsuzuj mě předem – tak Boha oslovím –

z čeho mě obviňuješ, prozraď mi.

Dělá ti dobře, že mě sužuješ?

Proč pohrdáš vlastnoručním výtvorem

a záměry ničemů vítáš s úsměvem?"

Uvedu jednu z reakcí jeho přátel:

Sofar: „Má ta spousta slov zůstat bez odpovědi?

Má se dát za pravdu mluvkovi?

Myslíš, že svým tlacháním všechny umlčíš?

Že nikdo neztrestá tvé rouhání?" (Job 11:2-3)

Job (13:12): „Ta vaše moudra jsou slepená z popela, vaše odpovědi jsou hlína splácaná!"

Možná by místo jejich "z popela slepených mouder" stačilo, kdyby Jobovi přátele jen upřímně přiznali: „Hele kámo, vůbec nechápeme, jak Bůh mohl dopustit, aby se zrovna tobě staly tak hrozné věci. To je fakt na prd. Je nám líto, že musíš tak trpět." 

A i když to sdělení nezní zrovna kulantně, nakonec se ukázalo, že Bůh si mnohem víc cenil Jobovy upřímnosti, než rádoby zbožných rad jeho přátel. (Job 39:7-8) A nakonec to byli oni, na koho se Bůh rozhněval, a Job byl ten, který se za ně přimluvil a díky kterému zůstali bez trestu. 

(Bůh nakonec Jobovi požehnal mnohem víc než na počátku a měl hojnost všeho, ale to podle mě není pointa příběhu).

Fascinující, že?

Každopádně mi přijde, že Bohu mnohem více záleží na naší opravdovosti, než na zbožně znějících slovech...

A proto je mi líto když se ve spojení s církví a křesťany objevují tyto asociace: Přetvářka, pokrytectví, povrchnost, póza; rádoby zbožný výraz, málo autentičnosti, tlak na dokonalost, neupřímnost, faleš...(Výběr z dotazníku)

Které jsou žel opodstatněné. (Taky můj dotazník z velké části vyplňovali křesťané.)

Ano, někdy (často) to tak může působit a já se ptám proč? 

Proč si hrajeme na to, že jsme lepší než ostatní, že máme všechno vyřešené, že všemu rozumíme, že všechno zvládáme? 

Je v pořádku přiznat, že ne. Pořád jsme všichni jen lidé a dokud žijeme na téhle zemi, tak se nám pády, prohry a selhání nevyhnou. Je naivní očekávat, že to bude naopak.

Ano, Ježíš nás osvobozuje, proměňuje a dává nám naději, sílu a odpuštění, ale to neznamená, že se nám hned všechno podaří a nebudeme bojovat s okolnostmi a hlavně sami se sebou.

Job to opět krásně shrnul: „Budeme snad od Boha přijímat jen dobré, a zlé ne?“ (Job 1:10)

Ale nebojte se, nechci hned házet flintu do žita a vybírat jen ta negativa, v dotazníku jsem narazila i na povzbudivé odpovědi typu:

• Občasné nedokonalosti mě potěšily, protože jsem viděla, že být křesťan neznamená nemít chyby.
• Církev na mě působí jako společenství ve kterém můžu být sama sebou

Na otázku, jak by měla vypadat církev do které bys byl ochoten přijít se objevily i tyto odpovědi: 

• Skupina lidí, která hledá pravdu. Na nic si nehraje, jsou autentičtí.
• Upřímnost, autentičnost, zájem, přijetí, opravdovost, "inkluzivnost"
• Církev by měla být místem otevřeným pro každého
• Bez přetvářky
• Lidé by se o sebe zajímali. Nehráli by si na nic, ale byli by otevření.
• Církev, kde se směje, pláče, mlčí, naslouchá, vzdělává, modlí, přimlouvá.

Ano, kéž by to tak bylo. Opět ale musíme začít sami u sebe.

Sama jsem to víckrát zažila. Když jsem se přes prvotní obavy rozhodla třeba přiznat něco, co jsem v minulosti udělala a styděla se za to, byla jsem překvapená, jak osvobozující to bylo jak pro mě, tak pro posluchače, kteří se pak taky nebáli sdílet s něčím, co by jen tak na potkání neřekli. 

Jak říká apoštol Pavel: vždyť má síla je v mé slabosti! (2.Korintským 12:10)

Když tedy překonáme prvotní pocit nepohodlí a strachu, opravdovost může přinést neuvěřitelnou úlevu a svobodu, jak nám, tak i druhému člověku;- uvědomí si totiž, že taky může sundat masku. 

A vo tom to podle mě je. 

Věřím, že Bůh z nás nechce mít uniformní roboty, kteří budou na povel citovat verše z Písma. Bůh nás stvořil každého jinak úžasně, protože každý může svým jedinečným způsobem odrážet ten Boží obraz, který převyšuje jakékoli naše chápání, představy a koncepty.

Tak co kdybychom to zkusili; sundali tu masku svých představ a očekávání o tom, jak bychom měli mluvit a vypadat před druhými, ale zkrátka byli opravdoví a navzájem se tak mohli obohatit... Co říkáte?