O emocích a Velikonocích

Pokud jste četli mé předchozí články, víte, že jedním z jejich cílů je bourat určitá tabu, která máme ohledně křesťanské víry. Nemyslím si ale, že ta tabu jsou pouze záležitostí lidí věřících, ve svém jádru se totiž dotýkají nás všech, ať už vyznáváme cokoli.

Jedním z dalších témat, které ve mně v poslední době rezonuje je právě téma emocí a toho jak se s nimi vypořádat.

Mám za to, že v tomto ohledu také máme sklon se upínat k různým nezdravým extrémům.

Než se do nich podrobněji pustím, dovolím si být více osobní. 

Já sama (i když se tomu nejspíš budou někteří divit) jsem se často spíše snažila v sobě potlačovat negativní emoce. Podvědomě jsem totiž měla za to, že je špatně když cítím smutek, úzkost nebo rozhořčení. Nějakým způsobem jsem došla k závěru, že jako “správná křesťanka” bych měla být vždy dobře naladěná a všechny kolem zahrnovat vřelými úsměvy.

A proto vždy když jsem cítila rozhořčení či úzkost, má prvotní snaha byla vytěsnit to a začít myslet třeba na... Ano, na děti v Africe, válečné oběti, zkrátka lidi, co museli čelit mnohem horším výzvám než já... (Sama bych takto nikoho "neutěšovala", ale kupodivu vůči mě samotné mi to přišlo na místě.) Vždyť přece v porovnání s nimi nemám právo si na cokoli stěžovat, cítit rozhořčení či smutek. A ano, stojím si za tím, že je důležité v sobě pěstovat vděčnost za vše, co nám bylo dáno, ale dnes už vím, že ta pravá vděčnost nepřijde, když budeme potlačovat své emoce. 

Když jsem se totiž snažila ty své negativní emoce vytěsnit, nejenže se tak nestalo, ale navíc se k tomu připojil i pocit viny z toho, že vůbec nějaké takové emoce prožívám a postupem času přišla i jakási apatie a nechuť k čemukoli. 

Přijde mi totiž, že když potlačujeme negativní emoce, jde to i na úkor těm "pozitivním". Když totiž nejsme schopni cítit sami se sebou, jak můžeme soucítit s ostatními? Když si sami nedokážeme připustit negativní emoce, jak můžeme pomoct těm kolem nás, kteří je prožívají?

V žádném případě tady ale nechci tvrdit, že se na druhou stranu máme nechat svými emocemi unášet. To je právě ten opačný extrém, ke kterému také často tíhneme. 

Nicméně to, co bych ráda zdůraznila je fakt, že emoce jsou dobrý rádce (či jakýsi ukazatel), ale špatný pán. A proto ani jejich potlačení, či naopak řízení se emocemi není ta správná cesta. Obojím si totiž můžeme způsobit velké problémy. Ať už tím, že neděláme to, co bychom mohli, jelikož to potlačování nás může vést k určité apatii, tvrdosti až lhostejnosti, či naopak uděláme pod náporem emocí něco, čeho pak litujeme.

Ale co teď s tím? 

Otázka totiž nespočívá v tom, jak se těch negativních emocí zbavit, ale jak s nimi naložit. 

Jak se můžeme naučit zdravě nakládat se svými emocemi tak, že to bude k užitku nám i našemu okolí? Je to vůbec možné? A jak spolu souvisí emoce a Velikonoce (a ne jen tím, že se rýmují ;-))? 

Nebudu vás napínat a asi vás nepřekvapí, že jsem odpověď našla opět ve svém ultimátním vzoru, Ježíši Kristu, ústřední postavě Velikonoc. Který ač Božím synem, byl za svého přebývání na zemi před nějakými dvěma tisíci lety, zároveň plně člověkem a to se vším všudy, i s emocemi, jak pozitivními, tak negativními. Pisatelé evangelií nám co se Ježíšových emocí týče opravdu nic neskrývají. Na mnoha místech se dočteme, že Ježíš byl pohnut soucitem, že plakal, hněval se a prožíval úzkost a sám Ježíš ve svých podobenstvích uváděl za vzor postavy, které byly pohnuty soucitem a to je vedlo k činům obrovského milosrdenství. 

Přijde mi, že jeden z častých církevních nešvarů je právě ona mylná prezentace ústředního hrdiny celého křesťanství, jehož vzkříšení si již za pár dnů budeme připomínat. Někdy totiž dáváme příliš velký důraz na Ježíšovu nedozírnou dokonalost a svatost, ale zapomínáme na to, jak hluboce lidský byl a že reálně prožíval úplně ty stejné věci, se kterými dennodenně zápasíme i my. On se ale na rozdíl od nás nepřetvařoval, nehrál si na hrdinu. Vědom si svého nelehkého poslání, které ho bude stát vlastní život, netvrdil: "pohoda, já to zvládnu. Mám to pod palcem. Klídek."

Naopak velice reálně prožíval úzkost a všechny ty emoce s ní spojené, nijak se tím před ostatními netajil a dokonce to dost otevřeně to sdílel. 

Ráda bych uvedla dva místa v Bibli, kde Ježíš otevřeně mluví o své úzkosti.

• 5 dní před Velikonocemi, poté co přijel do Jeruzaléma na oslátku a setkal se s Řeky:   Jsem teď sevřen úzkostí a co mám říci? ‚Otče, vysvoboď mě z této chvíle‘? Ale proto jsem přišel, pro tuto chvíli. Otče, oslav své jméno!“ (Jan 12:27)
• Ježíš v zahradě Gethsemane, v předvečer svého ukřižování:  Vzal s sebou Petra, Jakuba a Jana a vtom na něj začala padat hrůza a tíha.  Řekl jim: „Je mi úzko až k smrti. Zůstaňte tu a bděte.“  Kousek poodešel, padl na zem a modlil se, aby ho, je-li to možné, ta hodina minula. Tehdy řekl: „Abba, Otče, pro tebe je možné všechno. Odejmi ode mě tento kalich! Ať se však nestane má vůle, ale tvá.“ (Marek 14:34)

V těch příkladech vidíme, že Ježíš své emoce neskrýval a nepotlačoval. Jaký příklad si z toho můžeme vzít?

Ani my nemusíme tvrdit, že vše zvládáme a že vše bude v cajku, protože přece máme Boha. 

Je naprosto v pořádku přiznat si, že nás něco bolí, trápí a že nám je úzko. Patří to k našemu lidství a myslím, že se těch pocitů, dokud budeme na tomhle světě, jen tak nezbavíme.

Když se podíváme na ty texty, kde Ježíš zápasí s úzkostí, tak dělá 3 věci: 

• přiznává otevřeně své emoce
• obrací se s nimi na svého nebeského Otce; Boha 
• připomíná si své poslání a to kým je a uvědomuje si, že momentální rozpoložení mu nemůže zabránit v Jeho poslání a nijak neznevažuje Jeho identitu

A myslím, že tento princip můžeme vztáhnout i na to, když my sami bojujeme se svými emocemi.

Je třeba přiznat si je, předkládat je Bohu (jak můžeme pozorovat i v Žalmech) a připomínat si, kým jsme v Kristu, že jsme Božími dětmi, že jsme především stvořeni k Jeho obrazu, že nás nic nemůže odloučit od Boží lásky a že On je nad tím vším, má vše ve svých rukou a naše momentální rozpoložení na to nemá vliv. 

Sama se to teď učím a i když je to proces často bolestivý, je především nesmírně osvobozující.

A jak už jsem zmiňovala výše, tak emoce jsou dobrý ukazatel či rádce, a to můžeme vidět i na dalších příkladech z Ježíšova života, kdy byl Ježíš mnohokrát pohnut soucitem, ale to nebylo všechno… 

Možná taky někdy cítíme soucit, ale otázka je, k čemu nás to vede? Na všech příkladech s Ježíšem můžeme vidět, že to pohnutí ho vedlo k nějakému činu. Buď, že začal učit zástupy, protože viděl, že byli "jako ovce bez pastýře", nebo někoho uzdravil, či dokonce vzkřísil z mrtvých. 

Myslím, že ten klíčový pojem a vlastnost, která se za tím vším skrývá není jen soucit či nějaká empatie, ale ten soucit pohání něco hlubšího a to je Láska. A ta láska není nějaký trapný sentiment, když se rozbrečíme při pohledu na koťátko či nějaké bláznivé poblouznění, kdy se chováme trochu jako blbečci, abychom se někomu zalíbili. 

Z 1. Janovy víme, že Bůh je láska.

V tom je láska, ne že my jsme milovali Boha, ale že on miloval nás a poslal svého Syna jako smírnou oběť za naše hříchy... Boha nikdy nikdo neviděl. Když ale milujeme jedni druhé, Bůh v nás zůstává a jeho láska v nás došla naplnění... A my jsme poznali lásku, kterou k nám Bůh má, a uvěřili jsme jí. Bůh je láska. Kdo zůstává v lásce, zůstává v Bohu a Bůh v něm...  (1.J 4,10-16)

A vidíme, že ta láska je v křesťanství naprosto klíčovým pilířem a měla by být jádrem všeho, co děláme. Protože jak se píše v 1. Korintským 13,3: A kdybych rozdal všecko, co mám, ano, kdybych vydal sám sebe k upálení, ale lásku bych neměl, nic mi to neprospěje.

A jo, stále si myslím, že jako křesťané bychom ostatní opravdu měli především zahrnovat láskou jak nejvíc to jde. Ta láska by z nás měla přímo sálat. Ale to neznamená, že se na všechny budeme usmívat a tvrdit jak jsme šťastni.

Ta skutečná láska jak se píše v 1.Korintským je trpělivá, je laskavá, láska nezávidí, láska se nevychloubá ani nepovyšuje; není hrubá, nehledá svůj prospěch, není vznětlivá, nepočítá křivdy, není škodolibá, ale raduje se z pravdy; všechno snáší, všemu věří, vždycky doufá, všechno vydrží. Láska nikdy neskončí.

Věřím, že to je to, co by nás mělo pohánět. Ta opravdová láska, nesobecké rozhodnutí milovat, i když nás to bude něco stát. Jelikož:

Opakem lásky není nenávist, ale lhostejnost. (Robert Fulghum)

Mě osobně to dává to obrovský smysl. Myslím, že Boha nic nebolí tak jako naše lhostejnost vůči Němu. To když si svá trápení necháváme pro sebe. Možná to lépe pochopíme, když si uvědomíme, že nás samotné asi taky dost bolí, když lidem na kterým nám záleží, je úplně šumák, co prožíváme my.

A další příklad z Ježíšova života, který to krásně ilustruje je právě Ježíšův pláč nad Jeruzalémem:

• “Jeruzaléme, Jeruzaléme, který zabíjíš proroky a kamenuješ ty, kdo byli k tobě posláni, kolikrát jsem chtěl shromáždit tvé děti, tak jako kvočna shromažďuje kuřátka pod svá křídla, a nechtěli jste! ( L 13,34)
• Když dorazil na hřeben a uviděl město, rozplakal se nad ním:  „Ó kdybys poznalo aspoň v tento svůj den, co by ti přineslo pokoj! Teď je to ale tvým očím skryto. (L 19,41) 

Bůh chce prokázat svému lidu lásku, ale oni ho odmítají. Jak bolestivé to musí být, když máme někoho rádi, ale on o to nestojí a vidíme, jak si svým chováním ubližuje?

Ježíš nás totiž nezachraňuje před tím, co nám Bůh "udělá" když se nenapravíme, ale před tím, co si nevědomky způsobujeme sami, když setrváváme ve svém hříchu, čili chování, kterým ubližujeme jak sobě, tak druhým a Boží lásku tak odmítáme na svůj úkor.

Přesně tak, jak to můžeme vidět v Ježíšově podobenství o marnotratném synu, kde, když si onen syn, který svého otce opustil, sebral všechen svůj majetek, rozfofroval ho, skončil pak u prasat a konečně si uvědomil, že to fakt dost podělal a že tím otci asi dost ublížil, kál se a asi se bál, že ho potom otec nepřijme, jedině jako sluhu. Když se s nacvičenou kajícnou řečí šoural směrem domů, vidíme tu obdivuhodnou reakci otce: 

A tak vstal a vydal se ke svému otci. Otec ho spatřil už z veliké dálky. Pohnut soucitem přiběhl, padl mu kolem krku a zasypal ho polibky. (L 15,20)

Sama jsem tohle prožila v jistém období života, kdy jsem si myslela, že mě má víra omezuje a bez Boha mi bude líp. To, co mi pomohlo "vrátit se k Bohu" byl Boží soucit se mnou. Když jsem se na svou situaci zkusila podívat “Božíma” očima ve světle příběhu Marnotratného syna, uvědomila jsem si , že Bůh nade mnou nestojí s bičem jako nějaký naštvaný polda, ale čeká na mě s otevřenou náručí. Došlo mi, že jsem byla vůči němu zatvrzelá, odmítala jsem přijmout Jeho lásku a hledala ji jinde a pochopila jsem, že On opravdu je tím trpělivým Otcem, který nás s láskou přivine, když se k Němu obrátíme.…

Vidíme, že Bůh, když se k němu obrátíme nám neomlátí naše viny o hlavu, ale naopak, je pohnut soucitem a připraven nás zahrnout bezpodmínečnou a ničím nezaslouženou láskou. 

Nakonec bych chtěla uvést ještě jeden příklad, když se nám blíží Velikonoce a skrze Ježíšovu oběť teď máme otevřený přístup k Bohu. Myslím, že další věc, která obrovským způsobem vypovídá o Boží lásce je věta, kterou Ježíš pronesl v mukách na kříži co se týče jeho trýznitelů, a to:

Ježíš řekl: „Otče, odpusť jim, vždyť nevědí, co činí.“ (L 23,34)

Mám dojem, že když to čteme, máme tendenci si povzdechnout nad tím, jak je pěkné, že se ani na kříži Ježíš na ty své trýznitele nezlobil, že? Ale asi nám úplně nedochází (mně teda dřív nedocházela) ta nedozírná hloubka této věty, kdy Bůh v těle člověka omlouvá lidskou nevědomost. Prosí za odpuštění za ty, kteří po odpuštění netouží, a to by měl být ten pravý křesťanský přístup. Bezpodmínečná láska i k lidem, kteří o to nestojí a “nezaslouží si to”. Tohle nás koneckonců všechny někdy spojovalo. A o tuto lásku bychom měli usilovat. Pokud ji ale chceme šířit dál, je třeba, abychom ji nejdřív sami osobně poznali a to vám z celého srdce přeju.